Horolezec, dvakrát oceněný zlatou medailí „za vynikající sportovní úspěchy“, držitel čestného titulu člena PZA, účastník mnoha himálajských výprav, zakladatel prvního horolezeckého měsíčníku v Polsku, autor článků (nejen) o lezení a několika knih.

Alekova přirozenost, klid a dost dobrá znalost češtiny ulehčily naše povídání. A tak jsem mohla vstoupit do světa chlapa, který je krásný nejen navenek. Asi to ví a umí s tím dobře naložit. Sběratel horolezeckého humoru, který v sobě nezapře Rébuffatovy hvězdy. Za dva týdny oslaví sedmdesátku, tak děkuji za rozhovor a přeji jen vše dobré.

Aleku, kromě toho, že jsi vylezl a slezl mnoho skal, prošel pohořími a na Pumori dokonce vyběhl, jsi také skvělý redaktor a spisovatel. Vzpomeneš si na své nejzajímavější interview, které jsi jako ten, kdo se ptá, vedl ty?
(Manáslu (1984), Lhotse (1986), Čo Oju (1987), Broad Peak (1988, 2013) a Gašerbrum II (1993); Na kontě má i bleskový sólovýstup na Pumori (7.161 m) za 7 hodin. 4x se pokoušel o Everest a 2x o K2.
Zimní výstupy na osmitisícovky v Himálajích a Karakoramu - Everest, K2, Yalung Kang a Broad Peak 1988 a 2013, ze čtveřice na vrcholu zemřeli Maciej Berbeka a Tomasz Kowalski, celý příběh byl ztvárněný v celovečerním filmu Broad Peak .)
V devadesátých letech jsem dělal rozhovor s Messnerem, ale nebylo to úplně ono. Je to komplikovaná osobnost. Žádné interview, které jsem dělal, nebylo z kategorie vysněných, protože já nemám nikoho takového – božského. Bohové chodí po zemi. Poznal jsem všechny známé himálajisty, alpinisty…někteří, třeba Habeler, jsou skvělými kamarády, a někteří jsou jako Messner.

Zaujalo mě téma tvé diplomové práce „Požadavky na sílu, techniku a jistotu jako základní problematika používání horolezeckých lan.“ Kdy v tobě a na základě čeho toto téma dozrálo? Výsledná práce byla později přínosem i v praxi?
(Alek v roce  1973 dokončil studium na střední letecké škole v oboru mechanik/technik a začal studovat na Fakultě strojní technologické univerzity ve Wroclawi v oblasti báňských strojů a zařízení. Promoval až po 10,5 letech studia, zdržela ho aktivní horolezecká činnost.)
To bylo tak. Vysokou školu jsem prodlužoval, co to šlo, protože jsem nechtěl do armády. U nás byl takový zákon, že do ní musíš do 28 let. Nenastoupit se mi podařilo díky kombinaci záměrně neudělaných zkoušek a vstřícnosti mé profesorky, která mi v tomto byla velmi nápomocna – zoficializovala, správně pojmenovala, důvody žádosti o prodloužení studia. Jedním z nich byl i ten, že má účast na mezinárodní expedici byla fakt nezbytná. Byla prostě zlatá, řekla, ať donesu papíry a že už s tím něco provede.
A k tématu mé práce. Původní bylo jiné, týkalo se výkopů, ale můj vedoucí práce přišel s tím, že to přeci není něco, čemu se budu v životě věnovat, a navrhl, abych si vybral něco, co mi je bližší. Měl jsem v rámci alpinismu nadhodit pět témat a on jedno určil. A tak se stalo. Na základě mé diplomové práce jsem pak napsal knihu Horolezecká lana, která dodnes funguje jako učebnice. Takže ano, bylo to přínosem pro praxi.

Název tvých dalších třech knih je Vyhrát znamená přežít. Jak to v tvé mysli rezonuje se současnou soutěživostí lezců. Knihy jsem zatím nečetla, ale myslím, že tvá slova mají jiný význam.
(Vybral jsem si hory – Vyhrát znamená přežít (1990), Vyhrát znamená přežít – o 20 let později (2014), Vyhrát znamená přežít – o čtvrt století později (2018))
Jasně. V alpinismu „Vyhrát znamená přežít“ znamená, že v horách není těžké umřít, ale právě přežít. Soutěživost se podle mě netýká toho, co se děje ve skalách, ale v Himálajích, a to v tom smyslu, že musíš umět včas zastavit a otočit se. Třeba malý kousek od vrcholu. Protože, když to neuděláš, umřeš. Spoustu mých kamarádů došlo na vrchol, ale prohrálo, protože zahynuli cestou dolů.

Když postupně řeknu jména osmitisícovek, na které jsi vylezl nebo se o ně pokusil, povíš mi první, co ti přijde na mysl? Letmý pocit, který zůstal jako nepřenosný, jen tvůj? (Alek na všechny hory vylezl bez kyslíku.)
Everest
Vysněná hora, na které jsem nebyl, přestože jsem se o ni několikrát pokoušel a dnes už bych v těch podmínkách, které okolo ní panují, ani být nechtěl.
K2
Nejkrásnější hora světa
Yalung Kang
Obrovská hora, na kterou se mi v zimě také nepodařilo vylézt výše než do 7 200 m.
Broad Peak
Veliké drama, když moji dva kolegové při druhé expedici zemřeli, a to stoupání v r. 1988, kdy jsem tam byl na pokraji života. Byla strašná bouřka a já věřil, že i se stanem uletím. A dobrý pocit z toho, že se mi podařilo jednoho člověka doprovodit dolů, sám by to nevládl. Daroval jsem mu pětadvacet let života.
Manáslu
Nádherná, nikdy neopakovaná (myslím) cesta. Miluju Manaslu.
Lhotse
Hora, kterou jsem zdolal v krásném alpinstylu. Bylo to rychlé, jen ve dvou. Nikde nikdo.
Gašerbrum II
To už byla taková komerce. Došli jsme ve velmi špatných podmínkách a byla to velká práce.
Čo Oju
Velmi rychlý výstup bez povolení.
Čo Oju  jsem si nechala nakonec. Vylezl jsi na ni tři roky po Dině Štěrbové a Věře Komárkové, které tam byly jako první ženy vůbec. Od Diny mám vyřídit pozdrav. Už jsi ji v té době znal? (Dina s Věrou 13. 5. 1984 jako první ženy na světě vylezly na Čo Oju.)
Osobně ne, to až později tady na festivalu. Ale tenkrát jsem věděl, že tam byla. Také nechávám pozdravovat.

Wanda Rutkiewicz (polská horolezkyně, která jako první žena vystoupila na K2 a jako první Evropanka a třetí žena na světě na Mount Everest, narozena 1943, zemřela 13. 5. 1992 při výstupu na Kančendžengu) řekla, že více než samotné alpinisty obdivuje jejich ženy. Zemřela ve stejný den, o osm let později, kdy Dina s Věrou vystoupily na Čo Oju. Lezl jsi s ní někdy? Jaká jsou tvé vzpomínky na ni? Obdivoval jsi ji?
Wanda byla „se mnou“ od začátku mé lezecké kariéry a můj horolezecký život provázela dlouhodobě - byli jsme spolu na Yalung Kang, ale blízký vztah jsme spolu neměli. Byla o deset let starší a v době, kdy já jsem vstoupil do našeho horolezeckého klubu ve Wroclawi, už byla velmi známá. Takže já už ji poznal jako „slavnou Wandu“. Líbila se mi, ale žensky, pokud se na to ptáš, nebyla můj typ. Když umřela, byly ještě jiné dobré polské horolezkyně, Anna Czerwinska, Kinga Baranovska (myslím, že ta má více osmitisícovek než Wanda, ale to není podstatné).

A stejně jako všem ostatním, i tobě položím závěrečnou festivalovou otázku. Petr Prachtel říká, že asi nejvíc je láska, ale pak hned svoboda. Souhlasíš?
Ano, určitě.


Alek Lwow s autorkou tohoto textu


Alek Lwow přednáší na Fesťáku 2023